Útěk do Rajské zahrady

23. července 2018 v 16:02 | Sloní pírko |  Ze sloního života
Byl čtvrtek a já jsem v práci měla docela těžký den. Nedařilo se mi hledat ty správné fotky ke článkům a neustále byl v něčem problém. Padla na mě špatná nálada s tím vším, co se poslední měsíce lepí na mou rodinu a neklid byl tu. Po práci jsem jela domů a kousek od zastávky, kde normálně vystupuju jsem pocítila naprostou paniku. Nechtěla jsem v té tramvaji stát ani za nic a měla jsem pocit, že musím okamžitě utéct. Jako bych musela od něčeho utéct co nejdál. Nevěděla jsem, kam chci utéct, ale věděla jsem, že to musí být teď hned. Ruka se mi snažila drtit železné madlo a noha se chtěla proklepat asi skrz podlahu.

Než tramvaj v zastávce zastavila, tak jsem si v telefonu do sluchátek navolila nejrychlejší písničku, co mě napadla a má co nejvíce bubnů. Dala jsem hlasitost na maximum. Tramvaj zastavila, dveře se otevřeli a já vyběhla ven. Běžela jsem do kopce uličkami Žižkova a snažila se nevnímat nic kolem. Nevěděla jsem, jestli se mi chce křičet, nebo plakat, ale asi vše najednou. Běh byl nejlepší variantou pro tenhle stav. Lidé na mě koukali trochu jako na blázna, když se holka s váhou přes metrák řítí ulicí, jako by jí šlo o život a nemůže skoro dýchat, ale mě to bylo v ten moment jedno.

Upocená a udýchaná jsem doběhla až k Riegrovým sadům. Úzkost byla pryč, a tak jsem se začala vydýchávat. Vešla jsem do parku a po pár krocích jsem si všimla starého muže, jak zavírá bránu do nějaké zahrady. "To je Rajská zahrada!" napadlo mě, když jsem to místo viděla. Nádherná zahrada, kam jsem se už asi před rokem chtěla podívat, ale nenašla jsem čas. Bohužel jsem nestihla otevírací dobu, a právě teď mi jí muž zavírá, ale já už vím, kde je. Můj útěk vedl do Rajské zahrady, proto asi utichl ten neklid ve mně právě tam.

Pokračovala jsem dál cestou po sadech a uklidňovala se tou krásnou přírodou. Fotila jsem krásné útvary, které tvořilo pomalu zapadající slunce přes větve stromů. Prostě nádhera.

Prošla jsem sady až k silnici kudy už jezdí auta. Říkala jsem si, že už je akorát čas jít domů, když mě najednou něco oslepilo. Z boční ulice na mě svítilo zlaté oslňující světlo. Rozhodla jsem se zjistit odkud to jde, tak jsem světlo následovala. Došla jsem k plotu, který odděloval silnici od stráně vedoucí ke kolejím Hlavního nádraží a otevřel se mi neuvěřitelný výhled snad na půlku Prahy. To zlaté světlo byl západ slunce. Byl to jeden z nejhezčích západů slunce, který jsem kdy viděla. Hrozně mi to zvedlo náladu. Jako by mi svět chtěl ukázat, že je stále naděje.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a začala mu paměť plnit jedním krásným snímkem za druhým. Pobyla jsem tam dobrou půlhodinku a pak jsem se vydala směrem na metro a jela domů. V metru jsem seděla na sedačce a na všechny se usmívala jako měsíček na hnoji. Je krásné, jak když člověk ztrácí půdu pod nohami, tak není pořád nic ztraceno a stačí maličkost, která vám zpátky vrátí chuť do života.

Vaše Sloní pírko




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Líza Líza | Web | 26. července 2018 v 23:52 | Reagovat

Překrásné fotky

2 slonipirko slonipirko | 30. července 2018 v 11:42 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama