Pátek 13-tého

14. července 2018 v 20:55 | Sloní pírko |  Ze sloního života
Mám zážitek, o který se s vámi chci podělit, protože na to asi budu dlouho pamatovat. Byl pátek 13tého a já se děsila co hrozného se stane. Celý den jsem se bála co pokazím v práci, ale tam se až na menší stres nic hrozného nedělo. Když jsem měla chvilku času, tak jsem vyšla z kanceláře na balkon, že si dám cigaretu. V momentě, kdy se vracím k pracovnímu stolu jsem si všimla, že mi svítí telefon. Podívala jsem se na displej a tam zmeškaný hovor a sms od táty: Irma zemřela. Hned jsem mu volala zpátky a ta hrozná zpráva se potvrdila. Moje milovaná babička Irma opravdu zemřela. Byla jsem z toho špatná. Neměla jsem už na nic náladu a tak jsem rovnou z práce jela domů.

Večer jsem se ničila myšlenkami na to, co jsem se před pár hodinami dozvěděla. Došlo mi, že nechci být sama doma a utápět se v těch myšlenkách celý večer. Napsala jsem kamarádovi se střední školy, Burdymu. Napsala jsem mu co se mi v ten den stalo a že bych si ráda něčím spravila náladu. Byl milejší než jak ho znám a řekl, že sedne do auta a přijede za mnou a že se půjdeme někam projít. Navrhla jsem procházku po pražské Hanspaulce, kde se natáčel jeden můj oblíbený český film pro puberťáky :D.

Přijela jsem asi ve 22:45 na Bořislavku a šla ještě vybrat nějaké peníze. Burda mě zahlédl a přišel kde mě zezadu. Hrozně mě vyděsil :D. Vydali jsme se na cestu uličkami nahoru na Hanspaulku. Byla jsem nadšená, protože to tam vypadá jako na vesnici a vůbec si nepřijdete jako v Praze. Došli jsme k místu, kde podle filmu má být soukromý hudební klub, nebo spíš takovej pajz. Podle mapy jsme byli správně, ale nikde žádní lidé, ani zvuk a ani žádná cedule. Tak jsme hledání vzdali a sedli si na osamocenou lavičku k dětskému hřišti, co je naproti. Burda zaklonil hlavu a začal hledat útvary ve hvězdách. Povídali jsme si o všem možném, ale přestalo nás bavit tam jen sedět. Já si vzpomněla, že jsem tam kdysi byla na jedné lavičce s krásným výhledem na Prahu a chtěla bych ji najít. Burda si vzal do ruky mapu v mobilu a našli jsme, kde zhruba lavička je a vydali jsme se ji hledat.

Cestou jsme asi někde špatně odbočili v tom množství uliček a bloudili jsme. Dobloudili jsme ke krásnému parčíku, kde byl taky krásný výhled na Prahu, nikde ani živáčka a hlavně neuvěřitelné ticho. Sedli jsme si na lavičku a zase si chvíli povídali. Když bylo chvilku ticho, tak jsem si vzpomněla, že jsem si sebou vzala deku a ráda bych si lehla na trávu a koukala jen tak na nebe. Burdovi to přišlo jako dobrý nápad a tak jsme si deku rozložili. Deka byla jen pro jednoho a tak si Burda lehnul na půlku a řekl ať se klidně natisknu. Lehla jsem si vedle něj a přitiskla se. On mi položil ruku na břicho. To se mi nelíbilo a tak jsem mu ruku chtěla dát pryč a u toho jsem pocítila, jako by mě za tu ruku chtěl chytit. Tomu jsem se vyhla a dala mu ruku na jeho břicho. "Víš kam si mi tu ruku položila?" zeptal se Burda a začal se smát. Ruku jsem mu dala mezi nohy :D. Dál jsme jen leželi na dece a koukali na nebe plné hvězd. Bylo to krásné. Takový ten okamžik, kdy je vám jedno minulost i budoucnost, nic neřešíte a užíváte si přítomnosti a toho, že teď a tady vám nic nechybí.

Asi po hodině se Burda podíval na hodinky a zjistil, že už je jedna ráno. Byl tu autem a začínal být unavený a bál se, aby neusnul za volantem, tak jsme si řekli, že už půjdeme. Sedla jsem si a chvilku se rozkoukávala a vracela se do reality. Dokázala bych tam tak ležet snad do východu slunce jak mi bylo fajn. Složili jsme deku a vydali se směrem na tramvaj. Po cestě se mi začalo chtít na záchod, tak jsem odběhla do křoví, že si odskočím. Jenže jsem si u toho přidřepla šaty a počůrala si je :D. Přísahám, že jsem nic nepila, ale na tyhle situace jsem já přímo expert. Naštěstí si Burda ničeho nevšimnul. Jak jsme šli dál, tak jsem uslyšela divný zvuk, co se přibližuje, tak jsem se otočila a spatřila hrozně rychle jedoucího cyklistu. Lekla jsem se chytila Burdu za ruku a strhla ho k sobě :D. Zasmál se a řekl, že se nemusím bát, že je tam se mnou.

Přišli jsme na tramvajovou zastávku a já si našla spojení domů. Za chvilku mi jela tramvaj, tak jsme se na rozloučenou objali a já ještě poděkovala za opravdu krásný večer. Ještě jsem zamávala a cesty se nám rozešli, každému jiným směrem.
Tenhle večer jsem si vážně neskutečně užila. Víc takových večerů prosím. :)

Vaše Sloní pírko
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama