Květen 2018

Pírko se zbavuje sloního obalu

23. května 2018 v 17:05 | Sloní pírko |  Pírko se zbavuje sloního obalu
Pírko se zbavuje sloního obalu

Už hodně dlouhou dobu jsem rozhodnutá se sebou něco udělat a zbavit se toho břemena co sebou životem tahám už několik let. Bohužel mi nepomáhá nic, ani knížky, ani doktor, ani dieta ani motivační film. Prostě vůbec nic. Jeden z posledních pokusů byla motivační nástěnka, ale to se taky nesetkalo s úspěchem. Vždy to vydržím maximálně pár dní, než se mi v životě zase něco pokazí, stačí málo a já už pro zahnání špatných myšlenek běžím do krámu a nakoupím ten největší sajrajt a pak to všechno spořádám v posteli na posezení.


Hrozně mě to trápí, protože sloní obal je zdrojem většiny dalších problémů. Vztahy s muži, sebevědomí, vztah s rodinou a dokonce i řízení auta. Je mi za pár dní 24 a ty nejlepší roky života promrhávám a to mě děsí, když vím, že stačí trocha pevné vůle a život může mít úplně jiné kvality.

Chci k vám být tedy otevřená, co se týká mojí váhy a toho jak se mi teď bude dařit. Tenhle blog beru jako možnost, jak to s někým sdílet a zároveň mít pocit, že na to nejsem sama.

Můj plán je tedy následující…

Nebudu! kupovat sajrajt
Nebudu! se přežírat
Budu! chodit plavat (pravidelně 3x týdně)
Nebudu! nad sebou brečet, ale jednou pro vždy to změním

Teď historický zápis do sloního života

Dnes je 23.5. 2018 a Sloní pírko váží 120 Kg sajrajtu a depresí. /to je hrozný! jsem na sebe naštvaná do….. =´¨§-,.?:_"!'/(ˇ%/

Jdu do boje!!! Držte mi palce a buďte se mnou!

Vaše Sloní pírko

Ozval se Berný

23. května 2018 v 14:48 | Sloní pírko |  Ze sloního života
Ozval se Berný..

17.5. 2018 se stalo nemožné. Berný si mě odblokoval na Facebooku a požádal mě o "přátelství". Chci se tu s vámi dělit o to co se děje a asi ještě bude dít. Uděláme z toho takový live článek.

Když jsem se probudila v 1 hodinu ráno 18.5. 2018 zjistila jsem, že mám od Bernýho žádost o přidání do přátel. Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se stalo, musela jsem sama sebe štípnout, jestli se mi to nezdá a jsem opravdu vzhůru. Začaly se mi klepat ruce, potit dlaně a srdce mi chtělo vyskočit ven z hrudi. Šla jsem si na pavlači před byt zapálit cigaretu, abych to mohla nějak rozdýchat. To se mi nepodařilo, takže když jsem se vrátila do postele, tak jsem se jen dvě hodiny převalovala. Během toho převalování jsem tu jeho žádost potvrdila, pak jsem jako zázrakem usnula. Měla jsem docela ošklivé noční můry a ráno jsem se probudila v úplně propocené posteli.

Asi 3 dny jsem čekala, jestli se mi Berný nějak dál ozve, abych vlastně věděla, co tím sleduje a o co mu jde. Během těch 3 dnů jsem zvládla udělat poplach asi u pěti kamarádek, abych na tuhle situaci měla nějaké poradce a taky vrby co mě vyslechnou a pomůžou mi, protože pro mě od našeho rozchodu je tohle téma nás dvou hodně citlivá záležitost, ale naštěstí mám kamarády, co pro mě v tomhle mají pochopení.

Než budu vyprávět dál, tak vám k tomu musím říct pár informací. Berný mě má zablokovanou na zprávy na Facebooku, takže já můžu vidět jen jeho profil, ale napsat mu na chat nemůžu ani řádku. Dál se situace má tak, že je Berný už 4 roky zadaný se svou přítelkyní, se kterou i společně bydlí pár ulic od našeho baráku. V roce 2016 jsme se s Berným jednou sešli a trochu se to vymklo kontrole, takže byl vlastně Berný své přítelkyni se mnou nevěrný, ale o tom třeba jindy. Po téhle události si mě na Facebooku zablokoval a od té doby jsme vlastně bez kontaktu. Takhle ve zkratce ať víte jak se situace momentálně má.

22.5. 2018 si Berný přidal na svůj profil fotku, kde stojí s partou kamarádů před hospodou, kde pracuje jako výčepní. Na fotku jsem mu dala "lajk" a čekala jsem, jestli se něco změní. Berný mě na Facebooku "šťouchnul" ještě ten den večer. Tak jsem mu to, taky oplatila "šťouchnutím", pak on mě a já zas jemu.

Od té doby je klid a neděje se nic. Pořád jsem zablokovaná na chatu, abych mu nemohla psát, a stále od něj nemám žádné vyjádření "co tím chtěl básník říci". V pátek 25.5. mám narozeniny a docela mě zajímá, jestli mi Berný popřeje, nebo ne. Zatím se držím zpátky a nechávám to na něm.


Jsou to nejspíš blbosti, ale prévě takové blbosti tvoří svět kolem nás. Já pořád někde v podvědomí věřím tomu, že patříme k sobě a doufám, že to někde hluboko v sobě ví i on. Třeba se nezmění nic a třeba se změní všechno, ale mám pocit, že to něco znamená. Tak sledujte dál tenhle náš příběh a držte mi palce.

Příběh pokračuje

25.5.2018 jsem měla narozeniny, myslíte, že mi popřál? Ani náhodou :D. Ale den po narozeninách zase přibylo několik "lajků" u fotek a zase šťouchnutí. Jinak pořád nenapsal ani jedinou větu k tomu co tím vším sleduje. Zatím jsem se držela jeho strategie, takže "lajky" k fotkám a šťouchání. Nevydržela jsem to dlouho.

28.5. 2018 kolem 21:00 jsem mu poslala sms. To jsem asi neměla dělat. V té sms stálo "Ahoj rada bych vedela co za tim stouchanim je.. nechces mi to spis napsat? Cislo predpokladam znas a jestli ne tak ted uz jo. 😊 A."


29.5. 12:30 stále čekám na odpověď, které se asi nedočkám (jak je jeho oblíbeným zvykem). Stále nevím, jestli si se mnou jen hraje, nebo co vlastně chce. Rozhodla jsem, že život je moc krátký na to, abych se bála ho oslovit, nebo se bála čehokoliv, takže jsem rozhodnutá, že buď dnes, nebo zítra za ním zajdu do té hospody, kde dělá a jednoduše se ho zeptám a jednou provždy to vyřeším. Pokud něco chce, tak musí říct co. Pokud se jen dobře bavil, tak stačilo, protože já se nebavila ani trochu a v takovém případě náš kontakt úplně utnu. Asi mi z toho nebude nejlíp, ale pokud on o mě opravdu nemá ani trochu zájem, tak je to asi lepší než se pořád držet falešné naděje. Obléknu si to nejlepší, co mám, hezky se namaluju a půjdu bojovat. Ne za něj ale za sebe, nebo spíš PRO SEBE.

Jak to celé dopadlo?

29.5. 2018 druhá část
Tak jsem si oblékla tričko s tím největším výstřihem (to on rád), co jsem našla, namalovala se, dala si cigaretu na uklidnění a vyrazila jsem na cestu. Nastoupila jsem do tramvaje a sedla si na první volné místo. Nemohla jsem dýchat, mluvit, hýbat se a dokonce mě vyčerpávalo i samotné bytí (o srdci co bilo mimo můj hrudník ani nemluvím). Snažila jsem se poslouchat alespoň písničky co mi obvykle navozují pocit sebevědomí - marně. Vystoupila jsem na zastávce a s vidinou ještě kusu cesty k té hospodě, jsem vyrazila vstříc novým informacím, co jsem se chtěla dozvědět. Po pár krocích mi došlo, že jsem skoro celý den nepila a mám takovou žízeň, že se mi přilepil jazyk na patro a nejsem schopná mluvit. Zastavila jsem se tedy ještě v krámě pro vodu, kterou jsem těma třesoucíma rukama málem ani neotevřela. Už chybí jen pár kroků, tak ještě jedno cigáro.

Nejdřív jsem hospodu dvakrát nenápadně (jako bagr v koupelně) obešla, nikde jsem ho nemohla najít. Tak jsem vešla dovnitř a ptám se barmana "Dobrý den, bude tady dnes Berný?", odpověď mě překvapila, ale i potěšila zároveň "Berný? Hmmm, ten tu bude až v pátek.", tak jsem poděkovala a odešla. Ta úleva, co ze mě v ten okamžik spadla musela být slyšet na kilometry daleko. Sice jsem se nedozvěděla co jsem potřebovala, ale spadl ze mě ten strach a nervozita z toho, že bych ho měla jen vidět.

Zavolala jsem všem kamarádkám a "vrbám", které jsem do toho vyprávěním uvrtala, abych jim řekla jak si momentálně stojím. Po všech těch hovorech mi došlo, že pořád nevím, jak na tom jsem a nemůžu jít dál z mrtvého bodu.

Zavolám mu.

Tůt...tůt...tůt…volaný účastník… Jasně, že mi to nezvedne. A co jsem vlastně čekala? Tak jsem poslala sms, na kterou jsem myslela, že neodpoví.

Já: Muzu s tebou chvilku mluvit? Je to dulezite.
On: O co jde?
Já: Nasel by jsi na me cas na jedno pivo abych ti mohla neco rict? Nic po tobe nechci. Chci si jen udelat jasno.
On: A co mi chces rict?
Já: Potrebuju jit v zivote dal a s tim co delas na tom fb to neni zrovna jednoduche. Chtela jsem vedet co tim naznacujes nebo jestli si jen hrajes a podle toho se zaridit. Rekni mi tedy prosim o co ti jde? Radeji bych to ale od tebe slysela osobne.
On: Neber to vazne, dekuji, a promin
Já: Ok pojdme tedy udelat tlustou caru. Nemam problem te mit v pratelich ale uz zadne stouchani ani nic podobneho a ja te taky uz kontaktovat nebudu. Ok?
On: Ok, souhlas
Já: Diky at se ti dari


Tak jednoduché to bylo. Já si v hlavě tvořila už svatební slib a on si zatím jen hrál. Možná nás teď nic nového spolu nečeká, ale někde v koutku srdce si stejně myslím, že nám ten osud cesty spolu znovu zamotá. Žádné zamilované drama teď nebude, ale až se bude zase něco dít, tak věřte, že mi zase přeskočí a já budu znovu plánovat svatbu :D, ale hlavně Vám sem o tom napíšu!

Vaše Sloní pírko

Sebeláska se netoleruje

10. května 2018 v 16:07 | Sloní pírko |  Ze sloního života


A mám tu zase něco za své tučné sloní minulosti.
Nečekaně to bude zase něco z mích bývalých lásek. Konkrétně půjde o tu zatím poslední.


Od téhle lásky mě dělí tučná čára časová čára, přesněji je to rok a 2 měsíce. Můžu říct, že nazývat tohle období láskou ve mně vyvolává chuť na pláč a ironický smích zároveň. Láska tu opravdu byla, bohužel jen v začátcích..

------------------------------------------------------------------------------------------
Toho dne se psalo datum 9.5. 2015. Moje tenkrát ještě dobrá kamarádka Cleo (o tom třeba jindy) měla oslavu narozenin. Cleo má ve svém okolí hodně fajn kluků, tak jsem si říkala: "co když zrovna tam někoho potkám?".
Stalo se..

S Cleo a jejími kamarády, byl sraz na náměstí, odkud se mělo pokračovat dál na bowling, kde se oslava konala. Když jsem přijížděla v tramvaji na náměstí, tak už jsem vyhlížela potencionální objev. Vystoupila jsem z tramvaje a Cleo mi hned šla představit kamarády: "Tak tohle je Ralf", podali jsme si s Ralfem ruce.

První myšlenka, která mě napadla je, že byl o dost menší než já a ještě má divný nos a vůbec se mi nelíbí.
V průběhu oslavy na bowlingu jsem ho začala pozorovat. Jeho vyjadřování a jeho pohyby, nějak mě to přitahovalo. Snažila jsem se ho pozorovat a přiblížit se mu. Moje náznaky sympatií, ale nechápal, takže se na oslavě nic nestalo.

Druhý den jsem se probudila u své kamarádky Heif, která na oslavě byla s námi. Podívala jsem se na telefon a měla jsem na Facebooku zprávu "Ahoj", nic víc. Byl to Ralf.

Ještě ten den za mnou autem přijel a já si sedla na sedadlo spolujezdce a povídali jsme si snad tři hodiny. Myslela jsem si jak je báječné, že nějakému klukovi stojím za to, aby za mnou přijel z Prahy až do vesnice u Berouna, kde bydlí moji rodiče.

Následovalo několik schůzek, polibků a komplimentů, které nás dovedli až k tomu, že jsme si oficiálně 24.5. 2015 (den před mými narozeninami) řekli, že jsme pár.

Začátek byl opravdu jako pohádka, obdivovala jsem ho a říkala jsem si, že si snad ani takového báječného kluka nezasloužím. Měla jsem pravdu.. nezasloužila.

Po dvou měsících, co jsme byli pár, jsem přestala vycházet se svým otcem. Ralf mě přemluvil, ať se k němu přestěhuju, tak jsem šla a tu chybu udělala. Další asi tři měsíce od sestěhování jsme se s Ralfem začali rozcházet v názorech a začaly naše první hádky. Jeho chování ke mně začalo být dost chladné a postupně až agresivní, kdy docházelo v hádkách i k postrkování.

Na Vánoce 2016 niky nezapomenu. Ralf věděl, že se mi líbí jeden telefon a moc si ho přeju. Už od listopadu mi dával indicie, abych si začala myslet, že mi ten telefon dá k pod stromeček. Byla jsem jednoduše přesvědčená, že ten telefon dostanu. Utratila jsem tehdy za dárky pro něj a jeho pejska asi osm tisíc korun. Krásně jsem dárky zabalila, navařila jsem hromadu jídel k večeři a těšila se, jak to budou jedny z nejlepších Vánoc a budu na to vzpomínat. Po slavnostní večeři jsme šli rozbalovat dárky. Z telefonu, na který jsme se tak těšila, nebylo nic! Dostala jsem tři čajové svíčky, hnusnou šálu z Lidlu a hodinky z nekvalitního kovu, na který mám alergii, což dobře věděl. O těch hodinkách se mě ještě snažil přesvědčit, že jsou zlaté, to si do dnes nedokážu vysvětlit. Já nejsem zas tak náročná, ale když mě někdo dovede k tomu, abych si myslela, že dostanu vysněný telefon a nakonec dostanu čajové svíčky, tak mě to docela rozhodí. Nejlepší na tom celém, ale je fakt, že má Ralf příjem větší, něž čtyřnásobek průměrného platu. :D

V únoru 2016 jsem nakonec telefon dostala, ale už to nebyl dárek, ze kterého bych měla takovou radost, jako když to byl vytoužený dárek k Vánocům. Telefon se stal jeho nástrojem jak mě potrestat, když jsme se pohádali i kvůli blbosti, tak mi telefon vzal a odmítal mi ho vrátit do doby, kdy budu podle jeho slov "normální". Následně to tedy vypadalo tak, že jsem byla každou chvilku bez telefonu, který přede mnou schovával třeba i do krabice od puzzle, hlavně abych se k němu nijak nedostala.

Na jaře 2016, mě začal dokonce fyzicky a slovně napadat. Já byla všechny nadávky od dámského přirození až po hovězí. Jednoduše jsem nebyla nic a on byl někdo.

Na začátku léta Ralfův bratr vyhrál v rádiu dovolenou pro čtyři osoby v řecku a rozhodnul se, že sebou vezme svou přítelkyni a mě s Ralfem. Hrozně jsem se tam těšila, protože jsem si ještě tak trochu naivně myslela, že tam půjdou ty trosky našeho vztahu zachránit. Nakoupila jsem si na dovolenou hromadu nového oblečení a představovala si, jak se mi nohy boří do jemného písku, když přijde vlna a já koukám do zapadajícího slunce. Nakonec to bylo jinak..

Ralf mě chtěl po jedné větší hádce potrestat, jak bylo jeho oblíbeným zvykem, ale místo telefonu mi vzal dovolenou. Nechal mě z dovolené ohlásit a tím mi vzal můj sen a sobě udělal dobře tím, že mi tím ublížil. Prostě šel, z dovolené mě odhlásil, místo mě tam vzal svou kamarádku ze základní školy, jak jsem se později dozvěděla. To byla pro mě poslední kapka.

Od Ralfa jsem se odstěhovala. Bohužel, pak ještě následovalo napadení mého profilu na Facebooku jeho osobou a došlo i na trestní oznámení z mé strany, ale to tu rozvádět nechci. Důležité je to, že v březnu 2017 to celé definitivně skončilo a já s Ralfem nejsem od té doby v kontaktu.

Chtěla bych říct, jak jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala odejít a postarat se o sebe, abych byla v pohodě a jak mě o celé posílilo a já jsem šťastná, ale není tomu úplně tak.

Jsem ráda, že už je to za mnou, ale od té doby jsem stále sama a neumím ke svému srdci pustit toho pravého. Samota mě ubíjí a nemám z toho jak vyjít, ale věřím, že se to jednou povede.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chtěla jsem Vám tu dát příběh o soužití s psychopatem a hlavně jsem chtěla říct, že ať už jsou vaše nedostatky jakékoliv, tak nikdo nemá právo vás ponižovat. Opravdu nikdo! Nesmíte to dovolit a musíte si sami sebe vážit, jinak se vždy najde ten, co využije vašeho slabého místa.

Buďte silní!

Vaše Sloní pírko