Druhý pokus

5. listopadu 2018 v 14:07 | Sloní pírko |  Pírko se zbavuje sloního obalu


Většinu problémů, co jsem měla v minulých měsících se mi podařilo vyřešit, nebo alespoň dát do přijatelné verze. Rozhodla jsem se znovu pustit do boje se sloním obalem! Dnes ráno jsem zase vlezla na tu ohavnou věc (čti jako osobní váha) a myslela jsem, že to se mnou švihne. Moje váha se dostala na rekordních 127 kg! Bohužel tenhle rekord není k oslavě, ale k velkému pláči. Navíc ve mně včera dost dloubla mamka i když asi neplánovaně. Všimla si, že její telefon umí funkci, kde si můžete přidat fotku ke kontaktům (ano už je v důchodu), a tak mě poprosila, jestli jí s tím můžu pomoct a dát ke kontaktům jí vybrané fotky. Jsem v jejím seznamu na prvním místě, tak jsem šla dát fotku nejdřív ke svému jménu. Když mi mamka ukázala, jakou fotku ke mně (kontaktu) chce dát, tak jsem myslela, že si musí dělat legraci. Vypadala jsem tam jako nateklá velryba s Downovým syndromem a třemi bradami. Řekla jsem jí, že to nemůže myslet vážně, že tam vypadám jako zrůda. Mamka nechápala, o čem to mluvím a říkala, že mi to tam sluší a hezky se tam směju. What? Pokud mamce připadám na takové zrůdné fotce hezká (hezčí než normálně), jak mě asi vidí v reálu?

Tahle to dál opravdu nejde!

Začnu potupně, ale udržím se! Začnu tím, že si dám první váhový limit.

DO VÁNOC BUDU VÁŽIT 115 KG.

Další krok je nepřežírat se, nejíst tolik hnusů, zařadit více zeleniny a začít si sama vařit.

Držte palce!

Vaše Sloní pírko


 

Jak se orientovat v orientaci?

15. října 2018 v 15:41 | Sloní pírko |  Ze sloního života
Signal festival


Snad celý rok jsem se těšila na tuhle každoroční akci. Původně jsem měla jít sama, ale den před začátkem festivalu se mi ozvala Šába a zeptala se, jestli se ke mně může přidat. Souhlasila jsem, a tak jsme šly spolu.

Letos festival připravil 3 trasy, na kterých jsou různé instalace. Protože jsme šly ve čtvrtek, tak jsme se rozhodly jít do centra, protože v další dny tam bude určitě hrozně moc lidí. Naše trasa začínala u OC Palladium a končila u Karlova mostu. Byly jsme festivalem hrozně zklamané, protože to nestálo za nic. A polovina atrakcí byla placených, což v minulých letech nebylo. Nechtěly jsme to podporovat, tak jsme těch 170 Kč odmítly zaplatit.

Blížil se konec naší trasy, když jsme ještě zkusily vystát frontu na předposlední atrakci. Šábu jsem nechala stát ve frontě a šla jsem zjistit informaci, jestli se i na téhle atrakci platí vstupné. Vrátila jsem se se špatnou zprávou, a tak jsme se otočily k odchodu, když na nás z fronty promluvil jeden kluk: "Holky my vám lístky můžeme dát, jestli chcete." Koukaly jsme na ně, jestli to myslí vážně. Kluk v mikině, co byl na festivalu s kamarádem to fakt myslel upřímně. Řekl nám, že když šli na první placenou instalaci, tak pořadatelům nefungovaly čtečky kódů, tak jim rovnou dali náramky což znamená, že ty jejich vstupenky stále platí. Domluvili jsme se, že mi vstupenky pošlou na telefon. Byly jsme hrozně rády, že se zadarmo dostaneme na instalaci, která snad bude stát za to.

Dál jsme s klukama stály ve frontě a povídali si. Zajímali se odkud jsme a co děláme a byli moc milí. Šába už přítele má, tak se jala pozice dohazovače. Mluvila o mě samé krásné věci jako, jak mám skvělou práci, jak krásně fotím, nebo jak jsem spolehlivá a dobrá kamarádka. Vypadalo to, že se jí to docela daří a kluci opravdu mají zájem.

Fronta trvala snad hodinu, ale nakonec jsme se dostaly se Šábou dovnitř a dostaly jsme pásky na ruku. Klukům jsme ještě jednou poděkovaly a šly na instalaci. Byl to krásný zážitek a stálo to za to. Byly jsme zahleděné do telefonu a snažily se udělat, co nejlepší fotku, když jsem si všimla, že kluci nestojí za námi. Rozhlížela jsem se po místnosti a všimla si kluků, jak vychází ven a…… COŽE?! Začala jsem se do toho hrobového ticha, kde byli všichni fascinováni krásnou instalací smát do dlaní. "Co se stalo?" ptala se nechápavě Šába. "Jsou to gayové!" řekla jsem jí. "Kdo jako?" dál se ptala nechápavě. "No ti naši kluci. Normálně se chytili za ruce a odešli spolu pryč." Snažila jsem se vysvětlit. Šába už začínala chápat, ale měla ještě problém uvěřit stejně jako já. Vyběhly jsme tedy ven z budovy ve snaze je ještě zahlédnout. Povedlo se. Kluci šli vedle sebe ruku v ruce a pomalu se ztráceli v davu lidí.

Teď už nebylo pochyb - balily jsme dva teplouše.

Tohle nejde vymyslet. Tohle vymyslí jedině sám život :D.

Večer jsme se Šábou ukončily s lahví Lambrusca a výhledem na panorama Pražského hradu, protože po tomhle zážitku večer lépe zakončit nejde.

Něco mi říká, že už mám nějak zatraceně moc smůly, alespoň co se chlapů týká.

Vaše Sloní pírko

Pivo pro krásné ruce

9. října 2018 v 15:41 | Sloní pírko |  Seznamka
Zrzka jsem poznala na jedné brigádě, kde jsem navigovala auta na parkovišti. Byla tuhá zima a tak, když byla chvilku pauza, tak jsme si šli nalít trochu horkého čaje a u toho jsme si povídali. Začal se vyptávat a zajímat se o mě, a pak mě požádal, jestli mu na sebe nedám kontakt. Vyměnili jsme si Facebook.

Když jsem z brigády přijela domů, tak už jsem tam od něj měla zprávu, ve které mě zval na večeři. Připadalo mi to milé, a tak jsme si setkání domluvili hned na druhý den.

Sraz byl tuším v 19:00 na Náměstí Republiky. Když se v Praze s kýmkoliv máte sejít na tomhle náměstí, tak 99,9 % Pražáků bude stát přímo u hlavního vchodu do Palladia (OC). Ale Zrzek ne. Čekala jsem na něj dobrých 15 minut a když se pořád nic nedělo, tak jsem se rozhodla mu napsat, kde je. Napsal mi, že je na Náměstí Republiky, ale stál u Masarykova nádraží, jak je výlez z metra. Ona ta stanice metra má dva výlezy a oba se jmenují stejně, že jo. Ok, tak jsem ho začala navigovat a šla jsem mu naproti, abychom se vůbec sešly.

Vidím, jak z dálky přichází a něco mu jakoby svítí v ruce. Zrzek přišel s igelitkou Billa. Ptám se "Co v tom táhneš?" a Zrzek odpověděl, že jmelí na Vánoce, že si ho nestihnul dát domů. Ok. "Tak kam půjdem?" ptám se dál. "No já nevím. Myslel jsme, že to vymyslíš ty…" odpověděl Zrzek. Takže on mě zve na rande, ale program mám vymyslet sama, a ještě hned na místě? Supr…

Tak jsem navrhla, že půjdeme na pivo. Zrzek s tím neměl problém, jen prohlásil, že nemá moc peněz, tak aby to nebylo moc drahé, když jsme v centru - nemá ani na pivo, ale chtěl mě zvát na večeři? - Nechápu. Napadlo mě, že je tam kousek kavárna divadla Komedie, kde je dobrá atmosféra a ceny jsou docela příznivé, když vezmu, že je to v centru města. Cestou do kavárny ze Zrzka padaly docela zajímavé informace.

  1. Maminka se zabila, nebo bere drogy (nepamatuji se).
  2. Tatínek chlastá.
  3. On sám je z dětského domova.
  4. Má exekuce asi na 100 000,-

To už jsem věděla, že to není nic pro mě, ale nechtěla jsem mu udělat to, že mu uteču ještě před hospodou :D.

Vešli jsme do divadelní kavárny/baru/hospody (něco takového) a sedli si ke stolu. Když přišla obsluha, tak nám Zrzek objednal dvě piva. Povídali jsme si a Zrzek mi chtěl asi zalichotit, tak mě vzal za ruku a říká "Ty máš, tak hezký ruce…" takhle zvláštní kompliment jsme ještě nedostala. Později si Zrzek šel odskočit, když jsme se domluvili, že už půjdeme. Já měla ještě nějaký dotaz na obsluhu, tak jsem se šla k baru zeptat. Když mi barman řekl vše, na co jsem se ptala, tak se zeptal on: "Budete platit dohromady, nebo zvlášť?" odpověděla jsem: "Já nevím, počkám, až kamarád přijde." a otočila jsem se směrem na schodiště, které vede k záchodům. Zrzek přišel a na můj dotaz, jak budeme platit odpověděl: "Zvlášť." Koukala jsem, ale dobře no. Tak jsem si to své jedno pivo za 39 Kč zaplatila sama.

*Tady o něm nepíšu zrovna hezky, ale věřte mi, že ten večer jsem se k němu chovala normálně a slušně a neměl jediný důvod mi nechtít zaplatit to pivo.

A ještě třešinka, ať to máme kompletní.

Když už jsme vycházeli ven z hospodo-baro-kavárny, tak Zrzek povídá: "Ty jsi měla jenom jedno? To jsi si měla dát dvě…" Jak to jako myslel? To jsem si mohla dát ještě jedno pivo, když jsem si zaplatila i to první? Absolutně nechápu. Na tuhle věc jsem se ptala i hromady svých přátel a nikdo mi neumí dát odpověď na jeho otázku :D. Napadá vás, jak to myslel? Jestli jo, tak mi to sem určitě napište.

Vaše Sloní pírko
 


Šatnářka

9. října 2018 v 14:23 | Sloní pírko |  Sloní poezie
Našla jsem si brigádu šatnářky a většinu času se tam nudím tak mě napadlo, že si zkuím zase vymyslet pár básniček, jako jsem to dělala, když jsem byla dítě.

Hraje se tu mnoho rolí,
Nohy z práce mě tu bolí.
Stojím tu několik hodin,
Pro kabáty lidem chodím.
Chodím tam a sem,
Jako pes, co honí se s ocasem.
Jedna stovka střídá druhou,
Několik kilometrů už mám v nohou.
Kabátů je strašně moc,
Kolegyně je tu na pomoc.
Chci si na počítač vydělat,
Hlavně nic nesmím podělat.


Vaše Sloní pírko

Cleo

8. října 2018 v 17:17 | Sloní pírko |  Ze sloního života

S Cleo jsem se poznala asi v šesté třídě ZŠ v kroužku atletiky. Nejdřív jsme se spolu moc nekamarádily. Až po pár letech, kdy jsme už ani jedna na atletiku nechodily, ale čím dál častěji jsme se potkávaly, tak jsme se začaly kamarádit a chodit spolu ven.

Když jsme začaly chodit na střední školu, tak jsme spolu chtěly jít bydlet. Cleo dostala nabídku na brigádu, kde měla vydělávat 10 tis. Měsíčně a já v tu dobu dělala v callcentru, kde jsem měla maximálně 3500 Kč za měsíc. Tak jsme hledaly byty s nájmem 10 000 Kč s tím, že nájem platí Cleo a jídlo (3500,-) platím já. Kde jsou peníze na služby, internet, elektřinu, telefon, dopravu, oblečení...? Nikde. Viděly jsme to jako Hurvínek válku, ale to na tom věku patnácti let bylo krásné.

O dalších pár let později jsem byla na oslavě jejích 22. narozenin a poznala jsem tam Ralfa. S Ralfem to dopadlo katastroficky, ale o tom jste se mohli dočíst v jednom z prvních článků. Po ukončení vztahu s Ralfem jsem se s Cleo domluvila, že spolu už půjdeme bydlet, protože já nechtěla bydlet s rodiči a Cleo bydlela u svých rodičů na gauči, a to ji taky nebavilo. Zajímavostí je, že i když Cleo moc dobře věděla, jak se ke mně Ralf chová a co vše mi dělá, tak i tak s ním zůstala kamarádka. Jó to byla už tenkrát kamarádka za všechny prachy.

Bylo září roku 2016 a já nám našla krásný byt kousek od centra za dobré peníze. Do týdne jsme byly nastěhované. Ze začátku to fungovalo a bylo to super. Chodily jsme spolu do Ikei, nebo koukaly na internetu na nábytek a věci do domácnosti, které jsme si společně pořizovaly s cenou 50:50. Každý sice říkal "Jen počkej… to vám nevydrží. Každé kamarádství, když spolu jdete bydlet, tak skončí." Všem takovým jsem odpovídala, že znám Cleo 12 let, že mě od ní nic nemůže překvapit. Omyl!

Pár měsíců od nastěhování, začala hromadit věci na stole a v kuchyni ve společných prostorách. O příšerném bordelu a smradu v jejím pokoji radši nemluvím. Za dobu, co tam bydlela (1 rok), tak si nebyla schopná pověsit ani poličky. Po bordelu přišly její nelogické úvahy. Měla horký hrnec z plotny - šup s ním na dřevěné prkýnko. Prkýnko zničené. Šla si barvit vlasy - my máme nějaký sprchový závěs? Závěs zničený od barvy. Šla si bělit prádlo Savem - tady někdy byla podložka před vanu? A už je zničená s bílými fleky. Tak bych mohla pokračovat na celou stránku.

Poslední kapkou, aby se ucho utrhlo byli chlapy. Cleo si jednou domu přivedla kluka, kterého znala pár týdnů. Vypadal normálně, ale ona sama ho skoro neznala a já už vůbec ne. Přivedla ho k nám na víkend, že u nás přespí, protože je až ze Sušice. Souhlasila jsem, ale to jsem ještě nevěděla, co bude následovat. Ráno se probudím a zjistím, že Cleo nikde a já jsem v bytě sama s pro mě úplně cizím mužem, který má navíc klíče od našeho bytu, které mu půjčila! Celý den jsem tak na ni musela čekat až přijde, protože můj pokoj se v té době nedal zamknout a já nenechám cizího člověka u nás v bytě samotného s mými věcmi. Krásná neděle…

Cleo je dost hyperaktivní povahy a u ničeho dlouho nevydrží. To bohužel platilo i o klucích. Pak už to bylo tak, že co týden, to jiný kluk. Jednou jsem přišla v jedenáct večer domů, otevřu dveře do koupelny a tam stojí úplně cizí chlap, co jsem ho nikdy neviděla, na sobě má jen trenky, na hlavě dredy a říká "Čáááu!". To už jsem myslela, že mě odvezou.
Samozřejmě jsem se to snažila řešit, ale s Cleo to nešlo ani po dobrém, ale ani po zlém. Vždy se to uklidnilo na pár dní a zase to bylo ve starých kolejích.

Po roce spolubydlení naše kamarádství přešlo v nenávist. Já byla šťastná, když nebyla doma, když ale zacinkaly klíče u zámku, tak už jsem byla naštvaná. Upřímně řečeno mě srala její přítomnost v tom bytě, i když jsem ji neviděla ale jen slyšela. Myslím, že ona to měla stejně.

Došlo tedy k dohodě o odstěhování. Cleo se sama rozhodla, že z bytu se odstěhuje ona. To jsem ještě nevěděla, co přijde za problém. Ve smlouvě bylo napsáno, že pokud se chceme stěhovat, tak to majiteli musíme oznámit nejpozději měsíc předem, což Cleo neudělala. Navíc stěhování pořád odkládala a já neměla šanci si tam vzít novou spolubydlící, což se odrazilo v tom, že jsem neměla na nájem. S Cleo nebyla domluva, tak jsem to šla řešit přímo s majitelem, kterého naštvalo, že o ničem neví, a že mu Cleo nepřišla nic říct a vyřešil to tak, že jí vzal její část zálohy a použil ji k úhradě nájmu, protože porušila nájemní smlouvu. To když se dozvěděla, tak byla vytočená do nepříčetna a myslela si, že jsem to udělala schválně, ale já neměla jinou možnost, jinak bych se asi musela stěhovat taky, což jsem nechtěla. Když byl poslední den, kdy se Cleo stěhovala i s věcmi, tak jí to pomáhali stěhovat kamarádi. Já byla u sebe v pokoji a nemohla se dočkat až vypadne. Celý den jsem slyšela, jak pořád něco stěhují a přenášejí, až mi večer konečně Cleo vrátila klíče a bez jediného náznaku lítosti, nebo rozloučení odešla. Šla jsem si zkontrolovat její pokoj a byt. Ejhle! V jejím pokoji byla na zdi nalepovací tapeta nějakého citátu ve slovenštině, kterou se evidentně snažila sloupnout, ale když jí to nešlo, tak se rozhodla udělat alespoň díru do zdi ve slově "navždy". Díra, jako kráva. Jak poetické. V pokoji po zemi šílený bordel a špína, dokonce tam snad i něco vylila na podlahu, a taky "petflašky" to nemohlo chybět. Dál v bytě chyběl třeba obraz, smeták s lopatkou, Savo proti plísním (nechápu proč, když neuklízí a neumí to ani použít) a moje metlička z kuchyně, co jsem měla po babičce. Nemohla jednoduše přijít a říct "Hele do společných prostor jsme to kupovaly společně, tak mi buď něco zaplať, nebo se dohodneme, co si odnesu." to by v její případě nešlo.

Takže z nejlepších kamarádek jsou dnes cizí osoby, co o sobě nic neví. Máme se na Facebooku v blokaci a nemáme na sebe ani telefonní čísla. Nevím, jestli ještě pořád je s tím klukem, co jsem je seznámila, jestli pracuje pořád ve stejné restauraci, nebo kde bydlí. Nevím vůbec nic. Kdybych řekla, že mě to vůbec nezajímá, tak bych lhala. Trochu mě to mrzí, protože jsme spolu zažily i dost dobrých věcí, ale asi to tak mělo být.

Jako ponaučení mám to, že už nikdy s žádnou kamarádkou bydlet nepůjdu. Je pravda, že nejlépe člověka poznáš, až když s ním bydlíš.

Vaše Sloní pírko

Spolubydlící

3. října 2018 v 13:21 | Sloní pírko |  Ze sloního života


Jako asi většina z nás v mladém věku jsem se rozhodla se osamostatnit a nebydlet s rodiči. Bohužel v dnešní době má na vlastní byt peníze málo lidí, hlavně v Praze. Tak jsem se rozhodla pro spolubydlení.

Nejdřív jsem šla bydlet s kamarádkou Cleo (příště už o ní fakt napíšu). Všichni mi říkali "Nechoď bydlet s kamarádkou, protože tak to kamarádství skončí." Já ale měla svou hlavu, tak jsem neposlechla. S Cleo jsme se kamarádily asi 12 let a po roce spolubydlení to dopadlo tak, že se vůbec nebavíme a ani jedna o té druhé nevíme vůbec nic. Naštěstí jsem v tom bytě zůstala bydlet já, a tak mi zůstal krásný maličký byt na Žižkově, 2+kk v pavlačovém domě.

Hledala jsem novou spolubydlící a konkurz vyhrála mladá Italka. Bylo to s ní fajn. Žádné problémy, vše si uklízela (i společné prostory), nedělala hluk a občas něco dobrého uvařila a dala mi i ochutnat. Přešel další rok a moje Italka mi řekla, že si tu našla kamarádku, která je taky původem z Itálie a našly si spolu byt. Násilím jí tu držet nemůžu (ne že by mě to nenapadlo), a tak se odstěhovala.

Minulý týden jsem udělala další konkurz na spolubydlící a rozhodla jsem se, že bych ráda holku z Čech, ale co tomu předcházelo bych nikomu nepřála. Uvedu pár případů.

Jako první na prohlídku pokoje přišla hodně divná ženská. Tvář vyschlá, bez známek radosti a života. Koženkové nekvalitní kozačky pod kolena na jehlovém podpatku mi taky nepřišly úplně ok. Řekla jsem si, že ji tu jen provedu a pak ji vyprovodím. Blondýnka se prošla po pokoji a řekla, že se jí tu moc líbí a na nic dál se neptala. Odebrala se ke vchodovým dveřím a v půlce cesty se zastavila "Můžu si dojít na záchod?" zeptala se. Přišlo mi to zvláštní, protože třeba já bych si to u nikoho cizího, u koho jsem na prohlídce nedovolila, ale řekla jsem si, že když se musí, tak se musí a od toho záchod máme. "Asi jo..." řekla jsem s podivením, když už sahala na kliku od WC. Byla tam podezřele dlouho. Uslyšela jsem spláchnutí a po chvilce, druhé spláchnutí a už mi to bylo jasné. Byla na velký. Normálně se tu byla vysrat! - Náš záchod trochu hůř splachuje, když se udělá větší potřeba.

Zavřela jsem za ní dveře a šla zkontrolovat záchod. Ta *~^$&-/*+{~&~ po sobě ani nevytřela štětkou a nechala mi v míse dálnici vytvořenou ze své včerejší večeře. Udělala mi tím maximální radost, když jsem před prohlídkami celý byt uklízela 6! hodin. Tak jsem zase vzala do ruky Savo a šla napravovat škody.

Další podivínkou byla "uťáplá" slečna, které odhaduji věk kolem 28 a měla jako doprovod sebou tatínka. Slečna chodila po pokoji tam a zpět a pořád si na vše střídavě sedala (na postel, křeslo, židle). Pak se usadila v křesle a asi 10 minut jen koukala do zdi, zatímco mi její tatínek říkal "veselé historky z natáčení". Když se dodívala na tu moc zajímavou bílou zeď, tak mi řekla, že není sice moc komunikativní (neříkej…), ale že hned jak si zvykne kde, co je, tak se časem rozmluví. A na co si chce zvykat? To by se, jako chtěla ztratit na 40 m2? Fakt divná. Za celou prohlídku řekla sotva dvě věty a odešla. Naštěstí.

Po bytě se mi dál prošla třeba i Pretty Woman. Přišla malá vyzáblá Ruska, které bych nejradši dala mísu sádla, aby se pořádně nažrala. Měla blond vlasy, chlupatou bílou vestu, v ruce zlaté psaníčko a na nohou zlaté lodičky do špičky a jehlový podpatek. Klapala přes celou pavlač až se sousedi dívali a mezi nimi bohužel i majitel domu. Ten, když Ruska odešla se mě šel zeptat, jestli to je už ta nová spolubydlící, když jsem řekla, že ne, tak bylo slyšet, jak mu ze srdce spadnul velký balvan :D.

Ze všech holek, které se během víkendu přišly na pokoj podívat mi byla nejmilejší Eliška. Přišla hezky oblečená sympatická baculka a krásně voněla (ještě půl hodiny po tom co odešla). Říkala, že dělá pro společnost, která zařizuje rozvoz jídel z restaurací k lidem domů a může mi u nich zařídit na to jídlo velkou slevu (no neber to). Měla radost, když podle nálepky na záchodě "Vstup do ministerstva kouzel" zjistila, že mám ráda Harryho Pottera a celkově jsme si dost rozuměly. To je ona! - Myslela jsem si, ale to jen do chvíle, než se zmínila o příteli. "Víš já mám přítele. On je to Arab. Já vím, co si o nich všichni myslí, ale on je v pohodě." řekla mi, když si obouvala boty. "Jó jasně…" ehm… WHAT??? ARAB?! Jako, aby sem chodil na návštěvy a přespával tu? To nikdy! A tak, i když mě to fakt dost upřímně mrzelo, tak jsem dala přednost jiné slečně.

Od včera tedy bydlím s Val. Je to holčina, které je 32 a pracovala 12 let v Dublinu, jako servírka. Postesklo se jí po domově, a tak se vrátila do Čech, kde bude pokračovat, jako servírka. Bydlet bude tady v Praze, ale původem je z Loun což není zas tak daleko.

Držte mi palce ať je Val v pohodě a nemáme spolu problém vycházet.

Vaše Sloní pírko.

Jaroslav Dušek nebo Guru Jára?

12. září 2018 v 15:25 | Sloní pírko |  Seznamka


Seznámila jsem se (překvapivě na Facebooku) s novým klukem, nebo spíš bych měla napsat mužem. Budu mu říkat Buddha (Zkráceně Bady). Badyho jsem našla na jedné seznamovací skupině na Facebooku v seznamu uživatelů. Moc se mi líbil na své profilové fotce, tak jsem mu napsala, jestli se se mnou nechce seznámit. Už je to několik dní a teď si domlouváme rande.

Skoro nic o něm nevím. Žádné informace z něj nemůžu dostat ani za nic. Vím, že hraje na klavír, pochází z Plzně, dělá psychoterapeuta (nebo dělal), učí angličtinu, žije na volné noze, byl v Indii a žije si svůj sen. Je to asi stejný podivín, jako Jaroslav Dušek. Dušek je všemi milovaný (i mnou) podivín, který objímá stromy a mluví s kameny. Myslím, že Budy je přesně jako on. Je šíleně zapálený do poznání sama sebe, sebelásky, buddhismu, čajových rituálů a všeho toho kolem.

Když se Budyho, zeptám kolik mu je, kde žije nebo jestli nemá nějaké děti a proč je sám, tak odpoví nějakou svou chytrou hláškou jako "Sám sebe nechápu, není tu co pochopit, není tu nikdo, kdo by měl, či mohl něco pochopit, není tu nic, co má být pochopeno.", tak a teď se v tom vyznej :D.

Takhle mi připadá divný, ale pak mi pošle nahrávku svého hlasu, kde mi něco říká a já jdu do kolen. On tak krásně mluví! Jeho hlas mě uklidňuje a přitahuje zároveň. Ale pak zase Bady napíše nějakou svou moudrost a já ho nechápu. Připadám si jako těhotná, co je splašená hormonama. Chvilku mu nerozumím ani slovo, ale pak bych za ním jela nejradši hned, třeba, když mluví o tom, jak se půjdeme projít a můžeme se držet za ruce, nebo se líbat (to mám motýlky v břiše už jen teď, když to píšu. Moc se mi líbí a věkově ho podle fotek odhaduji na 35 let, to je sice velký věkový rozdíl, ale jsem ochotná to risknout.

Říkala jsem o něm mámě a ta nejdřív byla nadšená, ale pak mě varovala ať si dám pozor, aby to nebyl novodobý Guru Jára :D. V sobotu se máme vidět a já jsem tedy zvědavá kdo to bude - Dušek nebo Jára?

Držte mi palce.

Vaše Sloní pírko


EDIT:

Ještě ve čtvrtek mi Buddha psal, jak se těší, že se půjdeme projít. V pátek jsem se ho tedy ptala v kolik a kde mám v sobotu být a na to mi odepsal, že se najednou na vztah necítí, že do prahy nepojede a přeje mi, abych toho svého prince jednou našla….

…….. ?

Tak je to normální? Poslala jsem ho kamsi a doufám, že už mi nenapíše. Stejně to byl na mě asi až moc velký podivín, a co jsem o něm vlastně věděla? Vůbec nic.

Asi je dobře, že to tak dopadlo.

Sice si můj princ dává na čas, ale já vím, že mě jednou najde :)

Víkend jsem místo rande strávila u kamaráda na chatě a moc si to užila. Ve výsledku ten víkend lépe dopadnout nemohl.

Vaše Sloní pírko

Rozloučení se s létem

31. srpna 2018 v 19:00 | Sloní pírko |  Ze sloního života


Poslední koncert a poslední festival jsem zažila hned po sobě poslední srpnový víkend. Bylo to krásné, nečekané, nezapomenutelné a překvapivé zakončení léta.

Pátek 24.8.2018

V práci jsem byla domluvená s kolegyní, že mě zastoupí při uzávěrce, abych mohla odejít dřív a jít na koncert, na který se těším snad celé léto. Každá uzávěrka do té doby byla docela v klidu, ale tentokrát, když jsem někam potřebovala někam jít tak se to začalo sypat, jak jinak… Největší problémy jsem vyřešila, a tak jsem se mohla v sedm večer vydat na koncert Cold Cold Nights (kdo je neznáte, tak to koukejte napravit, protože oni jsou prostě boží). Měla jsem na ten večer domluvené rande, abych nešla sama. Koncert se konal v Přístavu 18600 v Karlíně, tak jsem si domluvila s klukem sraz na Křižíkově u metra. Ještě, než jsem věděl, že se to začne v práci bortit, tak jsem se s ním domluvila na 19:00, což jsem teď docela nestíhala. Vzala jsem si z práce taxi a psala mu. Že jsem na cestě a budu tam v 19:22. Potvrdil mi, že je to v pohodě a skočí si zatím do krámu.

Z taxíku jsem vystoupila na Křižíkově přesně v 19:22 a začala jsem se rozhlížet, kde je můj doprovod. Nikde jsem ho neviděla. Dvakrát jsem obešla výlez z metra a napsala mu asi dvě zprávy a… nic. Čekala jsem na něj asi 15 minut, a když nešel, tak jsem mu napsala, že jdu bez něj, a tak jsem šla. Zase jeden z Lide, tak co jsem čekala.

Dorazila jsem do Přístavu a byla jsem nadšená. To místo je prostě úchvatné. Všude visí světýlka, posezení je z palet a jsou tam i houpačky. Takový ráj pro hipstery. Vystála jsem si frontu na předražené pivo a pak si s ním sedla k dětskému hřišti. Můj doprovod se samozřejmě neozval. Asi hodinu po mém příchodu začal koncert. Stála jsem asi metr od zpěváka v první řadě. Zdálo se mi, že na mě občas i kouknul, pokud se mi to jen zdálo, tak to nechci vědět. Bylo to jako v pohádce. Moc jsem si užívala každý tón z každého nástroje. Bohužel koncert neplánovaně asi po hodině přerušil déšť. Nevadí. I tak to byl neskutečný zážitek.

Dopila jsem pivo a jela domů. Doma jsem byla kolem 22:00, když mi napsal můj původní doprovod. Napsal mi, že se omlouvá, ale nemohl přijít, protože byl na policii. Když byl v obchodě, tak na něj někdo měl nějaké kecy, tak se začal prát a to tak, že ho odvezla policie. Ještě že tak. S takovým magorem bych šla na koncert, kdyby se tohle nestalo. Někdo nahoře mě má asi fakt rád. Celý den, tak asi dopadl nejlíp, jak mohl.









Sobota 25.8.2018

Zapomněla jsem zmínit, že v pátek po kanceláři běhala šéfová s tím, jestli někdo nechceme lístek na festival Okoř, který se koná v sobotu. Měla jsem velké oči, tak jsem si ty lístky vzala rovnou tři. Říkala jsem si, že se mnou bude chtít každý jít, že je to přece super festival. Hrají tam Chinaski, Tomáš Kluk, Marek Ztracený a další bezva interpreti, takže super festival to bezpochyby je, ale nikdo se mnou nechtěl jít. Buď jsou všichni moji kamarádi v práci, mimo Prahu, nemají čas, nebo prostě nechtějí jít. Říkala jsem si, že jít sama na koncert je ještě ok, ale jít sama na festival? To fakt ne.
Napsala jsem na Facebooku do různých seznamovacích skupin, že daruji lístek tomu, kdo pojede se mnou, že se chci bavit a nebýt tam sama. Kromě dvou úchyláků se neozval vůbec nikdo. Nedalo se nic dělat. Rozhodla jsem se tedy dva lístky prodat. Nechala jsem je za dobrou cenu dvěma mladším slečnám a vyrazila na festival sama.

Cesta byla dost šílená. Kvůli festivalu jezdili speciální linky autobusu z Nádraží Veleslavín přímo na Okoř. Do prvního autobusu jsem se nevešla, tak jsem čekala hodinu na další. Tam byl zase problém s řidičem, který nějak nevěděl, kde začíná zastávka. Naštěstí do tohohle autobusu jsem se vešla i když jsem celou cestu stála. Po cestě autobusem jsem se tak rozhlížela kolem sebe a všimla jsem si, že slečna, co stojí vedle mě je tu možná sama a nemá doprovod. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem ji oslovila. Daly jsme se do řeči a řekla mi, že tam jede s kamarádkou, která sedí v jiné části autobusu. Když jsme dorazily a vystoupily z autobusu, tak k nám přišla ta její kamarádka a představily jsme se. Zeptala jsem se, jestli by jim nevadilo, že bych se k nim přidala, že nemám s kým jít. Řekly, že jim to vůbec nevadí, že to bude fajn.

Tak se stalo, že jsem na festivalu vůbec nebyla sama, jak jsem si myslela, ale byla jsem tam s Adélkou a Dominikou a užily jsme si opravdu hezký den. Holky si daly tetování na pár dní a já si tam dala kukuřičnou a batátovou placku - už to nikdy neudělám. Chinaski byli parádní, ale hřebem celého festivalu byl Tomáš Klus. Když Klus dozpíval, tak jsem se odebrala k autobusu a jela domů. Holky měly vlastní odvoz, tak jsem do Prahy zpátky jela sama, ale to už mi vůbec nevadilo. Jsem ráda, že jsem poznala, tak bezva holky se kterými se doufám sejdu ještě někdy v Praze.






Rozloučení se s létem, tak bylo ve znamení parádní hudby a nového přátelství, tak co chtít víc? Usmívající se

Vaše Sloní pírko


Poslední sbohem

26. srpna 2018 v 18:00 | Sloní pírko |  Ze sloního života


Ahoj Berný,

Už tě tu kolem sebe nikde necítím a vím, že už tu nejsi. Že nežiješ v té osobě, která vypadá jako ty a nosí tvé jméno, ale není v ní už ani kousek z tebe. Mám pocit, jako by mi zemřela milovaná osoba a svým způsobem to tak je. Jen je tomu už pár let, ale mě to začíná docházet až teď. Tuším kam chodí duše dobrých lidí, ale nevím, kam chodí jen části duší, které se oddělí od zbytku, který se vydá jiným směrem. Poděkuji ti tedy do míst kde jsi, ať už je to kde chce. Věřím, že je tam krásně a máš se tam alespoň z poloviny tak dobře, jako jsem se měla já, když jsi byl ještě součástí tohoto světa a naše láska byla nekonečnou přítomností.

Poděkování:

- Děkuji ti za to, že jsi mi dal tu nejkrásnější lásku, kterou jsem přijímala bez výhrad a plnými doušky.

- Děkuji, že jsi mě naučil, že láska je ten největší dar, který si lidé mohou mezi sebou dávat. Je to ten největší dar ze všech a navíc úplně zadarmo.

- Děkuji ti, že jsi mi ukázal jaké to je, když někdo někoho miluje se všemi chybami s čistotou, bez předsudků a strachů.

- Děkuji za tu nejhezčí první lásku.

- Děkuji za tu chvíli, kdy se z tebe stal muž a ze mě žena. Nikdy na to nezapomenu.

- Děkuji, že na naši lásku mohu vzpomínat jen v dobrém.

- Děkuji za podporu, kterou jsi mi dával a držel mě nad vodou v těžkostech mého mladého života.

- Děkuji za to, že jsi mi ukázal, jaký by opravdový vztah měl být a jak poznat náhražku lásky. V posledních letech jsem na to trochu zapomněla, ale slibuji, já se zlepším.

- Děkuji za naši "řeč", kterou jsem vždy chápala jen já a ty a tak to už navždy zůstane.

- Děkuji, že jsi mi ukázal, jaké to je žít naplno a užívat si pouhé bytí.

Dávám ti teď poslední sbohem. Je čas na nová dobrodružství života bez myšlenek na tebe. Měla jsem příležitost poznat tu osobu, která už v sobě z tebe nemá ani ten nejmenší kousek a konečně chápu, že to nejsi ty. Uzavírám tuhle kapitolu a v nejbližší době se k ní nevrátím. Jednou budu v myšlenkách tu kapitolu číst znovu, ale to už budu třeba na klíně houpat své děti, nebo to dokonce budu vyprávět, jako pohádku vnoučátkům. Jak princezna k princi přišla…

Jsem už o kus dál a musím se ještě o kousek posunout do další kapitoly, proto začínám nový řádek *

Berušáku sbohem!

Tvůj Ájákus


* Jak žena potká muže...

Blonďák

24. srpna 2018 v 19:00 | Sloní pírko |  Seznamka


S Blonďákem jsem se začala scházet v roce 2013. Docela se mi líbil, ale něco se mi na něm nezdálo. Třeba, když mi po týdnu známosti začal navrhovat, abych se k němu nastěhovala, až se mi zdálo, že o to žadoní.

Jednou jsem byla venku s kamarádkou a Blonďák mi napsal zprávu, že mě hrozně chce vidět. Napsala jsem mu, že nemůžu, že jsem s kamarádkou a teď se jdeme někam najíst, protože máme hlad. Řekl, že to nevadí, že rád pozná mou kamarádku, a že má doma těstoviny se sýrovou omáčkou (tenkrát tvrdil, že dělá kuchaře v Obecním domě). Kamarádka souhlasila, tak jsme jely za ním. Sešli jsme se někde v Podolí na zastávce tramvaje. Rozhodlo se, že k němu domů na Braník půjdeme pěšky. Cestou nás minul bezdomovec a Blonďák se s ním dal do řeči. Nám řekl, že máme jít, že nás doběhne. Začala jsem rozebírat s kamarádkou, co to asi bylo a o co asi šlo. Když nás Blonďák doběhnul, tak jsem se ho ptala, o co jde, ale ten mi řekl jen ať to neřeším. OK.

Vešli jsem do baráku, kde Blonďák bydlí. Vyšli jsme do 2. patra a Blonďák otevřel dveře do bytu. Najednou jsme stáli v kuchyni. Hned za dveřmi byl totiž vařič a kuchyňská linka. Byt byla malá garsonka s patrem na spaní, kuchyní na chodbě a malou koupelnou.

V hlavní místnosti jsem po otevření dveří spatřila jeho kamaráda, který byl zhulený jak paprika. Všude bordel a nedopalky cigaret nebo z brk (tráva). Sedla jsem si s kamarádkou na špinavý gauč, do kterého jsme se propadly skoro na zem, jak to bylo prosezené. Podívaly jsme se na sebe a měly stejnou myšlenku "co to je sakra za skvot?", mluvit nebylo třeba.

Blonďák si vzpomněl, že mluvil o těch bramborách se sýrovou omáčkou. Měly jsme fakt hlad a na ty brambory se fakt těšily. On zmizel někam do kuchyňochodby a přišel s ešusem v ruce.
V ešusu byla stará hliníková lžíce, co se kroutila, jak tančící kobra na zvuk flétny, připálené brambory rozříznuté na půl, co barvou připomínaly nezapálené uhlí a sýrovou omáčkou měl být asi tel litr oleje ve kterém to uhlí s kobrou plavalo. Ne, tak tenhle kluk vážně z Obecním domě kuchaře nedělá, to tam leda vyvařuje tak špinavé utěrky. Podával mi tu nádheru v ešusu a k tomu prohlásil, že z toho jedl jeho spolubydlící, tak jestli mi to jako nevadí. Chvilku jsem se na něj dívala s výrazem, jestli si ze mě nedělá prdel. Kdy jsem v jeho vážném výrazu nenašla ani náznak smíchu, začala jsem se smát já. Nešlo to zastavit a já se tam v kuse smála snad několik minut, a to už se ke mně přidala i kamarádka. Blonďák se urazil a šel se mýt do koupelny.

Zůstala jsem s kamarádkou sama na gauči s jeho zhuleným spolubydlícím a koukali jsme všichni tupě kolem sebe. Za pár minut se Blonďák vynořil z koupelny a už měl o poznání lepší náladu. Navrhnul, že by, jsme si všichni mohli zahulit. To jsem odmítla, protože trávě moc nefandím. Tak tam tak sedím a koukám na ty zhulence, jak se smějí blbostem zatím, co já se nudím. Když už jsem to fakt nemohla vydržet, tak jsem se zvedla, že jdu. Kamarádka se teda zvedla taky, že půjdeme spolu.

Blonďák nás doprovodil před barák a tam jsme si ještě chvilku povídali, když se najednou objevil ten bezďák, co jsme ho potkali cestou sem. Bezdomovec si vzal Blonďáka stranou o pár minut spolu mluvili. Když jejich hovor skončil, tak se na mě Blonďák otočil a řekl, že s tím bezďákem skočí nahoru, že mu má předat pár věcí. Po dobu, co byl s tím smradlavým individuem v bytě a my před domem, tak jsem to celé rozebírala s kamarádkou, o co tak asi jde. Jak se Blonďák ukázal s bezďákem ve v chodě, tak bezďák vzal roha někam k Vltavě a on došel k nám. Zeptala jsem se ho, kdo to byl. Odpovědí mi bylo, že je to ten jeho spolubydlící, a že si zapomněl klíče. Na to jsem mu neřekla ani slovo a nastoupily jsme do autobusu, který zrovna přijel na zastávku, kterou má Blonďák před domem.

Po pár dnech mi Blonďák ještě volal, jako co je se mnou. Tak jsem mu řekla, že už ho vidět nechci, že by to nemělo budoucnost. Zeptal se mě proč. Odpověděla jsem, že vážně nechci chodit s někým, kdo bydlí s bezdomovcem. Moje odpověď ho šokovala "A to by jako to, kde bydlím a s kým mělo vliv na náš vztah?" zeptal se udiveně. Odpověděla jsem, že ideálem každé ženy opravdu není chlap, co hulí trávu a bydlí s nějakým exotem z ulice. Položil to.

Pár týdnů na to byl myslím 1. máj, nebo Valentýn (to už nevím) a já se domluvila se Sběratelkou, že se sejdeme a kašleme na zamilované svátky, že když jsme obě nezadané, tak si uděláme fajn den spolu. Nakoupily jsme si nějaké suroviny a u ní doma jsme si udělaly zapékané brambory a kecaly jsme u dobrého vína.

Začala jsem jí vyprávět o Blonďákovi, co to je za blbce, jak bydlí s bezďákem atd. Sběratelka se začala zajímat, jak vypadá, tak jsem jí ho ukázala. Docela se jí líbil, ale řekla, že by takového moulu nechtěla. Několik dalších dní jsem o Sběratelce neslyšela, až mi jednou od ní přišla sms. V sms stálo "Ahoj, já teď chodím s Blonďákem, tak doufám, že ti to nevadí. A." no to je gól! Sběratelka a Blonďák :D.

Zase po mě sebrala "požité zboží" :D. Byli spolu asi rok a ona bydlela v té garsonce s kuchyňochodbou, špinavým gaučem a bezdomovcem s ním :D.

Když spolu byli asi půl roku, tak jsem je potkala u Palladia a dala jsem se se Sběratelkou do řeči. Blonďák se mnou mluvit nechtěl a nechtěl se na mě ani koukat, tak šel asi 10 metrů od nás a stoupnul si čelem ke zdi :D. Nekoukal ani do výlohy co byla metr od jeho pravé ruky, ale prostě stál hlavou 10 cm od zdi a čuměl :D. Fakt hodně divnej člověk :D.

Vaše Sloní pírko

Kam dál